Karlovarské promenády

Karlovarské promenády

The Karlsbad Promenades

Kamera: František Uldrich
Střih: Miroslav Hájek
Zvuk: Zbynek Mader
Hudba: Zdenek Liška
Synopse

Svým způsobem je dokument Karlovarské promenády ukázkou pádu. Dokladem krize československé kinematografie, která tematicky musela uhnout ideologickým požadavkům tuhnoucí normalizace. Nastupující vedení státem dirigovaného filmu doslova zakroutilo krkem nejvýraznějším představitelům široké vlny předcházejícího desetiletí. Ti, kteří zůstali a chtěli dál točit se museli kát, museli být zbabělí, aby mohli umělecky prohrát. Jejich prohry vypadaly různě, tu ušpiněná budovatelská agitka, tu komunální komedie ze socialistické pavlače, tu pokus o humanistickou injekci do vyžilých ideologických témat.

Vláčilovým úhybem byly tři dokumenty, na které navázal středometrážními snímky. Teprve poté se mohl věnovat práci na dlouhých hraných filmech. Jeho snímek má být poetickou impresí dojmů z lázeňského města. Asociativně řazené záběry z různých prostředí, charakterizujících Karlovy Vary, jsou provázeny zvukovou montáží z odpoledního koncertu lázeňského orchestru na kolonádě.

Vláčil se úzkostlivě vyhýbá jakémukoli dobovému kontextu, vědomě obchází všechny znaky normalizační existence, soustřeďuje se toliko na efektní povrch, jeho celek vytváří až neuvěřitelný výřez z bezčasí. Zdá se, že režisér dovedl zadání ad absurdum.

V jeho filmu se ladí nástroje, z tekoucího skla se rodí tvary, do volné montáže z minulosti města jsou vsazeny těžce se pohybující bagry v kaolinových dolech, v porcelánce se zdobí vzácné nádobí, kolorované rytiny přecházejí do dlouhé jízdy po střechách chrámů a domů, kamera ale nikdy nezabere obchody a výklady, dav hostů na kolonádě je snímán převážně ve velkých celcích, film se zasekává na ahistorických znacích - minerální pramen, promenádní orchestr, zdobené dorty v cukrárně. Úplně vyvázané jsou pak záběry z koňských dostihů a golfu. Variace západních zábav umocňuje koláž momentek ze socialistického filmového festivalu.

V závěru nechává Vláčil svoji iluzi o městě svítit barevnými neóny. František Vláčil přijal formu krátkého dokument ne proto, aby vyjádřil nový obsah, dokument se mu bohužel stal nátěrem pro konverzi vlastních uměleckých výbojů - ty byly nepřijatelné a režisér je byl nucen transformovat. Dokument pak posloužil jako ochranné zbarvení této změny.

 
Ročník festivalu: 2002
Sekce: Průhledná bytost František Vláčil

NÁVŠTĚVNICKÁ AKREDITACE

Akreditujte se na 22. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava!

Více