Svěcení jara

Svěcení jara

The Rise of the Spring

Kamera: Jaromír Kačer
Střih: Lucie Haladová
Zvuk: Jirí Pesr
Hudba: Alan Vitouš
Synopse

Dokument, který několik let připravovala režisérka Jana Ševčíková, je především portrétem japonského tanečníka a choreografa Mina Tanaky.

Film ohraničují dvě uvedení představení Svěcení jara – jedno se konalo v pražském divadle, druhé pod širým nebem na Tanakově horské farmě v Hakušu. Čas mezi nimi je vyplněn tvůrčí prací s dalšími adepty tanečního umění, i ta je prací na sobě.

Tanaka je výraznou osobností alternativního divadla, jeho vystoupení se skupinou Mai-Juku jsou reakcí na přetechnizovaný život, který se odtrhl od přírody, na svět, ve kterém se stále více otevírá mezera mezi člověkem a druhými. Tanec butó boří zažité představy o estetice tance. Vychází z japonských tradic, má osvobodit tělo, s podtextem rituálů uniká rozumu, je extenzí divadla, kde mysl požaduje nový jazyk a tím jazykem se stává tělo: Aby byla mysl tvůrčí, musí se navrátit ke svým počátkům. Nesmíme prahnout po ničem jiném, než se vrátit do nekonečna vesmíru. Být znovuzrozeni. Nestačí už jen zrodit se z dělohy.

Tanakova tvorba je příkladem vrcholné formy současného scénického tance, protéká metaforickou sítí básnického dědictví své země, tělo se stává splývavou hranicí dialogu kultur, je jakýmsi švem mezi navzájem neprostupnými světy. Meditativní pohyb pracuje s polaritou energií, tančící tělo ovládá prostor, ověřuje si v něm své možnosti, vydává se cestou spontánního bytí, svým pohybem v prostoru myslí, tělo píše. Výsostně estetický pohyb jako by zviditelňoval proudy energií, jejich křížení a mísení. Stává se univerzálií, rysem, kterému lze rozumět bez přesypů znaků různých jazyků.

Kamera zvolna objevuje dům na ostrově, ve kterém se zrcadlí les, pomalost je soustředěním, výřezy z představení se soustřeďují především na pohyb těla, na to, co je a už není. Autorka pracuje s černobílým i barevným materiálem, zdánlivě lehké fragmenty představení střídají vysilující cvičení, jsou spojeny jako nahé tělo tančící s jiným nahým tělem, jako lidé z celého světa, kteří chtějí proniknout do tajemství tance - Japonka, Kanaďan, Rus, Norka, Češka, Rakušanka, dívka z Nového Zélandu, ti všichni chtějí poznat svět na třech cestách víry, vytrvalosti a pochybnosti, které v zenu znamenají otázky. Učí se ptát i po smyslu tance, vědí, že rovnováha mlčenlivé iluminace nesmí být klidem, že nesmějí ztratit nevědomost a otevřenost začátečníků - jen tak mohou být otevření všemu novému.

Jde o jakési vizuální zmocnění se neznámého teritoria v magickém aktu tělesné projekce, o ztotožnění se ve vitalitě rituálu. Ševčíková dál rozvíjí možnosti lyrického dokumentu, poetické obrazy převládají nad realistickým popisem či psychologickou analýzou, režisérka klade důraz na smyslové vnímání skutečnosti, utíká k impresi, zrak má umožnit pocit prožitků celého těla – moderní člověk touží po tom dotknout se tajemství vlastními smysly.

Život člověka se ve filmu zrcadlí v životě rostlin - odlišný pohyb vzhůru, s lidskou krví prudce a s mízou rostlin pomalu, se postupně vyrovnává, člověk se zklidňuje a jeho pohyb se zvolna prolíná s klidným vzmachem okolní přírody: Je nutné si přisvojit mrtvé, spojit jejich životy s vlastním životem, abychom byli s každým dechem více živí, s každým okamžikem plnější jak k sobě, tak k ostatním bytostem. Svobodně srostlí.

Fotogalerie

 
Ročník festivalu: 2002
Sekce: Česká radost
Ocenění: Cena diváků

GODARDOVA PAMĚŤ V JI.HLAVĚ

Autorem znělky 22. Ji.hlavy je slavný režisér Jean-Luc Godard

Více