Sbohem, slunce

Sbohem, slunce

Farewell, sun

Scénář: Martin Řezníček, Vanda Skálová
Kamera: Martin Řezníček, Alice Ružičková
Střih: Miloš Málek
Hudba: Jirí Durman
Synopse

Řezníčkova hlubinná interpretace života a díla - tedy nikoli prostý portrét či medailon - českého malíře Aléna Diviše (1900-1956) je subjektivním, abstraktním, a o to plnějším obrazem jeho pohybu po světě, substancí tvůrčích okamžiků. Umělcova existenciální zkušenost je zachycena v bodech, které věrně spojují čáry jeho cesty po světě.

Režisér znovu natočil místa jeho pobytu: vydal se do Francie, Maroka i Spojených států, aby - byť jediným záběrem, krátkým záchvěvem pohledu - vyvolal esenci krajin a zdí, které mohly být jeho inspirací. Vývoj filmu skrze napětí mezi Řezníčkovým současným pohledem, jeho dokumentaristickou invencí a původním dílem Divišovým, jeho obrazy i fragmenty textů, se jeví jako jediná možná forma vyjádření základních momentů malířova osudu.

Režisér dále využívá rozhovorů s lidmi, kteří byli Divišovi blízko, a animací, kterými některé jeho kresby rozhýbává. To ostatní, tedy celá intenzita snímku, je pak především osobní věcí, souzněním, citem. Přitom film pracuje s ostrostí a silou rozporů, je nesmírně vzdálen idyle obdivného vyvolávání mrtvých básníků. Grafické černobílé záběry kloužou v úvodu po zákoutích bytu, aby se vždy vrátily k oknu, otvoru ve zdi, kde končí místnost pro člověka a začíná nebe, k místu, ze kterého lze přehlédnout střechy města dole - Praha, Paříž.

Divišovi byla Francie-žena druhou vlastí, žil tam déle než v Čechách a vždycky se k ní chtěl vrátit. Ale byla to předválečná Francie, kde jej z politických důvodů zavřeli do vězení. Zbyly vzpomínky na ženská těla a zeď v La Santé, do které se dalo rýt. Klíny milenek, které plynule přecházejí v lebky. I to je zkušenost vězeňské paměti, stejně jako krysy.

Kinematografickým místem iluminace paměti Divišových současníků se stal malířův někdejší ateliér. Řezníček ale strunu vzpomínek rozechvívá jen jemně, jako by váhal. Nechá téct do umyvadla vodu a dál spojuje slova vyprávění s kresbami, kresby se záběry kamery, malířovu tvář s tvářemi dívek, křehký zvuk saxofonu se vylamuje z ruchů dávných krajin a ve víru splývání se pomalu stáčí minulost. Průřezy městem, rozkrájené domy s osamělými postavami a pavučinové obrazy s hrůzou vězení střídá na obrazech horizont pouště, respektive místa, kde písek přechází v moře.

Diviš se ocitl v bílém a modrém koncentračním táboře Sidi el Ajachi, prožitek jiného kontinentu vyvolává další obrazy. Následuje cesta do Ameriky a pravděpodobně nejšťastnější čas v malířově životě - několik let v New Yorku. Režisér přebírá pohled slunce a opět nahlíží Manhattan shora. Po válce zůstal Diviš v Československu a už nikdy neodešel - železná opona se stala poslední zdí a jemu nezbylo než do smrti pracovat na díle, o které v padesátých letech nikdo nestál. Tehdy maloval viselce, kosti.

Martin Řezníček v kontextu českého dokumentu reprezentuje ambice rozvíjení formy experimentálních předpokladů, vyvolané potřebou umocnit duchovní obsah. Jenom niterná bezprostřednost a subjektivní kontury, kterými obtahuje zvolené téma, dovolují osvojit si vnější síly a proměnit je ve vnitřní energii - díky ní může režisér nechat zpracovávaný materiál promlouvat jazykem, který je mu vlastní, a tak vyjevit jeho inherentní pravdu. Kamerou povýšit doteky černého uhlu.

Fotogalerie

 
Ročník festivalu: 2002
Sekce: Česká radost

GODARDOVA PAMĚŤ V JI.HLAVĚ

Autorem znělky 22. Ji.hlavy je slavný režisér Jean-Luc Godard

Více