Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor, aneb klíč k chaloupce strýčka Toma

Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor, aneb klíč k chaloupce strýčka Toma

Who will watch the watchdogs

Kamera: Karel Slach
Střih: Renata Pařezová
Zvuk: Libor Sedláček
Synopse

Dokumentem Kdo bude hlídat hlídače uzavírá Karel Vachek svoji tetralogii Malý kapitalista, v níž se zrcadlí všechny peripetie a poryvy polistopadového směřování české společnosti.

Autor zbudoval obrovitou konstrukci proto, aby naučil diváka vidět živé projevy změn jako přírodu. Není jediného námětu, který by se sám stal trupem Vachkovy české archy - její trámy jsou ještě stromy s kořeny a režisérovi navíc jde spíše o vlny pod ní, o stav dění. O proměnu v paradoxech, která vyzařuje ze slov, životů a počinů. Rekonstruuje strukturu reakcí na situace české cesty, diskursivní myšlení proměňuje v obrazy. Ale ty mu přestávají stačit, pořád jsou příliš konkrétní, pořád pouze reprodukují konkrétní pocity. Hledá něco, co by opakovaně přehodnocovalo variace předpokladů z prostých obrazů, něco, co by je očistilo od nadvlády citu v cit absolutní, v kolektivní katarzi. A přichází s operou. Opera navíc nově definuje Vachkův předmět i metodu.

Předmětem posledního dílu už není geneze, ale recepce díla, a to recepce několikanásobná. Pokud jde o metodu práce, tak jej už neláká empirické zkoumání, zachycení postojů jednotlivých lidí, ale zápis reakcí celku jako jednoho živého organismu. Právě díky hudbě jsou takto stmelené reakce svým způsobem neosobní. Jsou sice reprezentovány výraznými osobnostmi, ale ty nemají ve filmu příležitost k posuvům a dynamice, nýbrž představují jednoznačné teze. Ale to je právě přednost filmu, neboť tento způsob dovoluje zjistit povahu změny v její čisté podobě, zbavené všech náhodných procesů, jimiž obrůstá v individuální psychice. Dokument vyrostl od psychologie k fenomenologii.

Několikahodinový opus je zasazen do uzavřeného prostoru Národního divadla, ve kterém divadelní režisér J. A. Pitínský zkouší své nastudování opery Dalibor. Třetí Smetanova opera, na svou dobu odvážné a nezvyklé melodiky, je především písní svobody. Vyprávěný svět filmu pak prolíná záznamem celé zkoušky opery, slova vstupují do vztahu s hudbou, jsou jí předurčena. Vachek se ujímá taktovky nad svým symposionem.

První dějství shromáždění a soudu, Daliborova obvinění a jeho přiznání viny, rozsudku věčného žaláře, odpuštění a pláče, a také plánu na Daliborovo osvobození je pozadím k úvahám o českých dějinách, o hudbě dějin a jejich interpretaci, o české společnosti, která se s minulostí ještě nedokázala vyrovnat. Hořkost z politiky splývá s přemýšlením o pozici Čech v Evropě. Už zde se ukazuje, že si Vachek vybral představitele extrémních pozic, muže a ženy alternativního okraje, jejichž vztah k instituci státu, k moci samé se sice nesmiřitelně liší, ale přesto všichni představují fenomén možnosti a osvobozující distance. Přerušením je pak široké setkání přátel Andreje Stankoviče, citově intenzivní místo v reliéfu filmu.

Druhým dějstvím se nese pokus zachránit rytíře, Dalibor získává housle a poznává svoji někdejší mstitelku, jež mu teď vyznává lásku. Východiskem reflexí je myšlení o devitalizaci, tedy alternativní léčbě rakoviny. Podvazování nádorů se stává symbolem energie, kterou vybraní představitelé permanentní paralelity představují. Ti se poté věnují interpretaci Smetanovy opery, možností, které v sobě Dalibor má a jak se v české kultuře projevují. Při myšlení o recepci Dalibora na českých jevištích se nemohou vyhnout meandrům historie.

Třetí dějství přináší nový soud nad Daliborem, který má být sťat. Dalibor je připraven k útěku, chce dát znamení tónem, ale praská mu poslední struna. Má zemřít na popravišti, ale umírá, stejně jako jeho milá, v boji. Poslední jednání jako by shrnovalo českou cestu ke kapitalismu. Mluvčí kladou důraz na klíčové problémy ekonomiky, připomínají všechny problémy přechodu mezi dvěma systémy, kdy politická výlučnost byla nahrazena majetkovými privilegii. Analýza specifické kultury českého podnikání se poté otevírá k budoucnosti, k otázkám, jak se český prostor vyrovná s globalizací, jak se bude národ konstituovat v rozpuštěné ekonomice nadnárodních struktur, co zbude - a bude-li to kultura.

Jádro posledního filmu tetralogie tkví v koncentraci sil, které reagují na ideje nového pořádku v Čechách a jež zároveň nabízejí mnohotvárnost myšlení o nich. Dokument, umocňovaný mocnou vášní hudby, tak důstojně uzavírá tetralogii, představující neopominutelný symptom jedné metamorfózy českých dějin.

Fotogalerie

 
Ročník festivalu: 2002
Sekce: Česká radost
Ocenění: Nejlepší český dokumentární film

STAŇTE SE DOC.MANEM

Podpořte ji.hlavský festival a staňte se Doc.Manem!

Více